Naše škola vznikla v září 1919 jako Státní reformní reálné gymnasium v Bubenči a stala se první českou státní střední školou na území dnešní Prahy 6. Město Bubeneč dlouho usilovalo o zřízení střední školy, což se stalo možným až po vzniku samostatné Československé republiky. Ministerstvo školství a národní osvěty (MŠANO) uzavřelo s Bubenčí dohodu o materiálním zabezpečení nové školy a 2. září povolilo zřízení státního reformního reálného gymnázia od šk. r. 1919/1920.

Uspořádáním přijímacích zkoušek a zápisu byl prozatímně pověřen zemskou školní radou profesor češtiny a klasický filolog z akademického gymnázia v Praze Matěj Mařík (1869–1934), někdejší profesor češtiny nadaného studenta Karla Čapka. Funkce prvního ředitele školy se však 3. října 1919 ujal jeho kolega z akademického gymnázia a bývalý profesor gymnázia ve Vyškově Florian Horut (1871–1955). První prima, do níž nastoupilo 42 žáků, byla umístěna ve staré budově obecné školy ve Školské ulici (dnes Wolkerově) v Bubenči.

Škola získala část učebních pomůcek ze zrušeného německého gymnázia Na Příkopě a ve svých počátcích fungovala s minimálním počtem pedagogů. Z reálného gymnázia v Truhlářské ulici byl propůjčen uznávaný přírodovědec a kartograf Klement Salač (1884–1964) a v prosinci 1919 se ujal postu školního katechety bubenečský kaplan P. František Krupka (1884–1942). Sestavu o pár dní později doplnil přední hudební pedagog, tehdy učitel nepovinného zpěvu z I. obecné školy smíšené v Bubenči, Rudolf Urban (1882–1961). Salač jako třídní profesor vedle přírodopisu a zeměpisu vyučoval matematiku, kreslení, krasopis a německý jazyk, ředitel Horut dějepis, český jazyk a tělocvik.

Horutem vedené gymnázium se rychle rozrůstalo a záhy začalo vedení školy i bubenečtí radní řešit naléhavé existenční problémy. Od r. 1922 se Bubeneč stala součástí Velké Prahy jako městská část Praha XIX. Velká Praha však na sebe nechtěla vzít podmínky dohodnuté kdysi mezi MŠANO a Bubenčí, zejména slib věnovat zdarma pozemek pro stavbu nové budovy gymnázia. Začala zdlouhavá politická a mediální bitva, průběžně komentovaná dobovým tiskem. Již 1. prosince 1922 doputovala na MŠANO kvůli stavbě nové budovy deputace místní školní rady i s ředitelem Horutem. Ještě dlouhá léta však měly všechny pokusy končit jen planými sliby.

Do konce r. 1922 zabíralo gymnázium stále další místnosti budovy ve Školské ulici, která již přestala stačit. Od šk. r. 1922/23 získalo prostory na radnici na Kostelním náměstí (dnes Krupkovo, po katechetovi gymnázia a faráři z kostela sv. Gotharda Františku Krupkovi) a od r. 1925 v přístavbě školní budovy dívčí měšťanské školy ve Sládkově ulici. Výuka probíhala ve velmi stísněných a nevyhovujících podmínkách. Podle pamětníků byly mnohé učebny nevhodné a nezdravé – třídám obráceným do Sládkovy ulice se dokonce přezdívalo hladomorny.

Posun nastal až pod vedením druhého ředitele školy, kterým se od 1. července 1934 stal Tomáš Hrubý (1882–1966), beletrista, editor spisů antických autorů a před tím ředitel gymnázia ve Dvoře Králové. Napomohl mu nález trhlin ve zdech budovy ve Školské ulici, která byla v lednu 1935 až do opravy uzavřena. V kritické situaci začala odpovědná místa konečně jednat: z návrhů oslovené trojice architektů Evžena Linharta (1898–1949), Pavla Smetany (1900–1986) a Karla Tausenaua (1898–1970) vyšel vítězně projekt Linhartův. Budova měla stát na pozemku proti Masarykově koleji u Velvarské (dnes Evropské) třídy a učit se v ní mělo od šk. r. 1937/38.

Ani za první republiky se stavebnictví neobešlo bez potíží a průtahů: skluz některých řemeslných prací a opožděné dodávky vnitřního zařízení sice významně nabourávaly harmonogram, ale definitivní ránu mu uštědřila stávka pražského stavebního dělnictva v létě 1937. Protože se do školního roku 1937/1938 přihlásilo takové množství žáků, že by je nová budova nepojala, ani kdyby byla dostavěna včas, došlo k 1. září 1937 k rozdělení gymnázia. Tehdy vzniklo nové reálné gymnázium, které zůstalo ve Sládkově ulici a ve všech pobočkách, jež tehdy škola užívala. Původní ústav se měl přestěhovat do nové budovy na Velvarské třídě, jak jen to bude možné. Měl mít podle červnového zápisu i po rozdělení 1129 žáků ve 28 třídách.

Začátek školního roku byl pro obě gymnázia koexistující provizorně ve stejných budovách ve Sládkově ulici, v nedaleké Školské ulici a v pavilonu u letenské vodárny velice komplikovaný. Vyučování muselo probíhat v dopoledních a odpoledních turnusech. Vysvobození přišlo až po osmi školních týdnech: v pondělí 25. října 1937 v 8 hodin ráno začalo vyučování v nové funkcionalistické budově rozhlasovým projevem ředitele školy.

Když 15. března 1939 skončila neslavná druhá republika a začala nacistická okupace, ve stejný den přestala škola poprvé sloužit svému účelu: vojenským referátem hlavního města Prahy byla zabrána pro německé vojsko. Žáci docházeli na odpolední výuku do státního gymnázia v Resslově a státního reálného gymnázia v Křemencové ulici. První přestěhování ještě netrvalo dlouho: „V ústavní školní budově počalo se znovu vyučovati dne 2. května 1939 po provedení náležitého vyčištění místností po odešlém vojsku…“

Podruhé byla budova zabrána v roce 1941. Kromě německých vojáků se do vyšších pater nastěhovaly kanceláře letecké firmy Junkers. Škola byla tentokrát přestěhována do provizorních prostor na Josefově v Praze 1 – do budovy reálky a dívčích škol v Dušní a obecné a měšťanské školy v Sanytrové ulici (dnešní ul. 17. listopadu). Vyučovat se muselo pochopitelně na dvě směny.

Po válce se gymnázium vrátilo do své budovy u Velvarské třídy a brzy změnilo název. V den 61. narozenin prezidenta Edvarda Beneše (1884–1948), 28. května 1945 byla sepsána žádost studentského výboru a profesorského sboru, aby škola nesla Benešovo jméno. Žádost odůvodnili tím, že jde o největší gymnázium v Čechách a je v sousedství Masarykovy studentské koleje. Obě jména prvních prezidentů republiky by tak patřila budovám stojícím proti sobě přes Velvarskou třídu. Ministr školství a osvěty Zdeněk Nejedlý (1878–1962) propůjčil 29. října 1945 Státnímu reálnému gymnasiu v Praze XIX název Benešovo státní reálné gymnasium Praha XIX.

Po komunistickém puči v roce 1948 se v budově vystřídala řada různých typů škol: Pedagogické gymnasium pro vzdělávání učitelů národních škol, Žukovova 33, Praha 6 (1950–1953), 8. Národní škola (po r. 1948), 31. Osmiletá střední škola, Žukovova 33 (od r. 1953). Po roce 1960 Základní devítiletá škola (ZDŠ), Žukovova 33, Praha 6 a Střední všeobecně vzdělávací škola (SVVŠ), Žukovova 33, Praha 6, po roce 1967 ZDŠ Velvarská 33, Praha 6 a SVVŠ Velvarská 33, Praha 6. Od 70. let v budově sídlila Střední pedagogická škola Salvadora Allendeho, Praha 6, Leninova 33.

V souladu se záměry vzdělávací soustavy a vzdělávání MŠMT a Magistrátu hlavního města Prahy byly po Sametové revoluci započaty přípravy na přeměnu školy na polyfunkční instituci, jejíž nedílnou součástí mělo být opět gymnázium, a to s esteticko výchovným zaměřením na výtvarnou a hudební výchovu. To zahájilo svůj provoz v roce 1993 se snahou navázat na slavné historické tradice. Zřízení gymnázia se u Pražanů a bývalých absolventů setkalo s enormním ohlasem. Školu navštívily desítky delegací bývalých absolventů a celých ročníků abiturientů. Několik bývalých absolventů se dostavilo z USA.

Budova Centra volného času

Objekt je pozůstatkem rozsáhlé kolonie domů městských úředníků, která stávala na ploše vymezené nynějšími ulicemi Gymnasijní, Kafkova, Banskobystrická a Evropská. Kolonie vznikala v letech 1922–1925 a čítala 27 bloků nájemních domů o 113 popisných číslech. Budova byla postavena jako obecní dvoutřídní škola. V architektonickém ztvárnění budovy je uplatněna originální verze dobových slohových principů a prvků rondokubismu se specifickými prvky výzdoby fasády.

Když se na pozemku proti Masarykově koleji měla stavět funkcionalistická budova gymnázia, architekt Evžen Linhart nejprve počítal se stržením objektu obecní školy, jejíž místo mělo zaujmout školní hřiště. K bourání naštěstí nedošlo a hřiště bylo vybudováno na jiném místě školního pozemku. Že počet žáků i tříd nové budovy gymnázia bude nadále stoupat, bylo totiž zřejmé již brzy po přestěhování na podzim 1937. Koncem srpna 1938 byly provedeny nejnutnější opravy a škola tak měla od září k dispozici dvě nové učebny. Úpravy ale průběžně pokračovaly až do léta 1939. Navíc po mnichovském diktátu bylo nutné umístit na gymnázium ještě stovky nových žáků vysídlených ze Sudet. Nová budova přestala stačit, po jednom školním roce začalo vyučování v turnusech, dopoledním a odpoledním. Budova někdejší dvoutřídky tak sloužila ke vzdělávacím účelům i nadále.

Současné Centrum volného času zde vzniklo v roce 1994 na základě projektu „Centrum volného času jako středisko vzdělávací, komunikativní, prevence, experimentálního a praktického vyučování studentů Vyšší pedagogické školy a střední pedagogické školy“. Objekt CVČ byl navržen na prohlášení za kulturní památku v prosinci 2008, řízení však nebylo doposud zahájeno. Od června 2021 prošlo rekonstrukcí a jako centrum volného času je opět k dispozici veřejnosti od podzimu 2022.

Někteří významní vyučující:

PhDr. Florian Horut (1879–1955), historik, první ředitel ústavu
Prof. PhDr. František Jílek-Oberpfalcer (1890–1973), filolog, bohemista
PhDr. Karel Hoyer (1899–1979), romanista
PhDr. Jaromíra Hüttlová (1883–1963), spisovatelka a překladatelka
Prof. PhDr. Jan Filip (1900–1981), historik, archeolog, ředitel Archeologického ústavu
PhDr. Ottomar Schiller (1880–1942), kulturní historik, spisovatel
PhDr. Rudolf Mudroch (1904–1942), psycholog
Jaroslav Skrbek (1888–1954), malíř a grafik
Marcel Niederle (1898–1991), akademický malíř
Jan Alster (1892–?), německý malíř žijící v Praze
Jiří Pech, latiník, autor učebnic latiny pro gymnázia

Někteří významní absolventi:

Lída Baarová, herečka
Zorka Janů, herečka, sestra Lídy Baarové
Ilja Hurník, hudební skladatel
Anna Masaryková, vnučka TGM
Pavel Tigrid, novinář, publicista a politik
Pavel Kohout, dramatik, spisovatel a básník
Prof. František Sládeček, biolog, zakladatel vývojové biologie a děkan PřF UK
Ladislav Svante Rieger, matematik a logik
Jaromíra Kolárová, spisovatelka, dramatička, scénáristka
Jarmila Emmerová, překladatelka
Pavel Dvořáček, malíř, výtvarník FS Barrandov
Jiří Stránský, spisovatel a dramatik
Jan Rosák, moderátor
Oldřich Vízner, herec
Tereza Kostková, herečka
Matěj Ruppert, zpěvák
Zuzana Hejnová, atletka
Přemysl Kšica, varhaník
Jan Ryant Dřízal, hudební skladatel
Ira Svobodová, malířka, výtvarnice